TOHLE JE SKUTEČNÝ KLENOT!

Unikátní fotografie zachycuje našeho oblíbence s Perunem ALEXEM. Český biochemik, tlumočník a spisovatel, autor kontroverzních knih kritizujících feminismus. Jeho sofistikované úvahy jsou obvykle dokonalým odrazem našich životních zkušeností, ať děláme co děláme...

Připomeňte si základy mužského šovinismu!
Pozitivní je, že PERUNI MAJÍ PROGRAM!!!

 

ROZHOVOR s Josefem Hausmannem:
převzato z časopisu Instinkt č. 6/10, autor: Petra Smítalová

Ženy? Dcery bezohledných pramátí

Čtenářky četba jeho knížek přivádí k zuřivosti. Feministky rovnou k infarktu.

Čím vás žena potěší?

Která? My chlapi máme dvě odlišné strategie ve výběru žen - dlouhodobou a krátkodobou. Od krátkodobé známosti chci, aby pro mě byla hlavně tělesně přitažlivá. U dlouhodobé hledám i cudnost a inteligenci.

Z vaší knížky vyplývá, že jste zastáncem mužské nevěry, protože muži jsou promiskuitní od přírody.

No samozřejmě, my chlapi za nevěru nemůžeme. To je logický důsledek evoluce. Jsme bezděčnými potomky praproutníků, protože přežily jen geny těch nejschopnějších samců, kteří přivedli na svět co největší počet potomků.

 

Máte pocit, že počet milenek zvyšuje mužův kredit?

Vy to jako žena asi nerada uslyšíte, ale myslím si, že určitý počet ženských - neodvažuju se teď určit tu číslovku, ale řekněme třeba deset - se kterými se muž za svůj život vyspal, vypovídá o jeho normalitě. Chlap, který se v osmnácti seznámil s ženskou, za dva roky si ji vzal a do konce života jí nebyl nevěrnej, není podle mě moc normální. Musí být buď slaboch, nebo má sníženou hladinu testosteronu nebo je nějak nemocnej.

 

Vážně si nedovedete představit věrného, a přesto šťastného chlapa?
No, možná jednoho znám. Ten by mohl mít ženských, kolik by chtěl, ale nechce, protože věří, že kdyby byl své ženě nevěrný, jejich vztah by tím hodně utrpěl. Toho vztahu si natolik váží, že ho nechce ztratit. A to já zase uznávám.

 

Co vašim názorům říká vaše žena?

Teď už nic, jsme rozvedení. S rozvodem jsem čekal, až budou naše dvě dcery plnoleté... chtěl jsem jim ještě pomoct s přijímačkama na gympl a s maturitou, hlavně s matematikou, němčinou a angličtinou. Vždycky jsem s nimi trávil hodně času - na volejbale, na vodě, na skalách, na lyžích - seznámil jsem je s dětma svých kamarádů a tenhle svět žil dál i po rozvodu. Jezdili jsme společně do hor, po večerech jsme hráli - já na klavír, dcera na ságo... Já měl až donedávna svůj život nastavený tak, že jsem si tu a tam bokem střihnul nějakou tu turistku, jak já říkám krátkodobým známostem, ale všechny víkendy jsem trávil s dětma. No ale pak najednou holkám bylo devatenáct, dvacet a už jsem se začal přežívat. Letos jsem byl na Jizerské padesátce poprvé sám, bez nich. Když jsem se rozhodl odejít od manželky, zjistil jsem, že ani tak neodcházím od Ireny Hausmannové, ale od ženy jako takové. Že mně prostě vadí vlastnosti ženy jako druhu - její věčná nespokojenost a nadávky. Asi bych nejraději odešel do Jizerek k horoslužebníkům.

 

Jaké jste měl dětství?

Nádherný. Na to se mě často ptají, protože když kritizuju ženy, hned z toho prvoplánově usoudí, že jsem určitě musel mít narušené dětství, ale to je velký omyl. Rodiče se mi neuvěřitelně věnovali - s tátou jsem byl co chvíli na rybách, s mámou jsem chodil sbírat houby do lesa, hrál jsem ping-pong a volejbal, jezdili jsme na lyže ...

 

Je něco, co na ženách obdivujete?

Já obdivuju všechno, co sám neumím. U žen třeba trpělivost, s jakou se starají o malé děti. Stejně tak ale obdivuju i ženské, které jsou opravdu schopné ve své profesi, třeba lékařky.

 

Máte mezi ženami kamarádky?
Ano, manželky a milenky mých přátel, které jsou pro mě jako potenciální milenky tabu. Ale dobrovolně na víkend do Tater lézt po horách pojedu daleko raději s chlapem. Myslím, že chlapi všeobecně mají vždycky po ruce dost kamarádů, aby nemuseli sahat do řad žen. Chlap navíc nemůže být před ženskou úplně sám sebou, kdežto mezi mužskými ano, a proto je pro něj lepší přítel chlap než ženská, jak taky píšu v knížce.

 

Čím si vysvětlujete tak velkou čtenost vaší knihy? Od roku 1999, kdy vyšla poprvé, je to už její patnácté vydání.

Abych to trochu shodil, musím říct, že dneska si lidi vybírají čtivo podle trochu jiných měřítek, než jsou literární kvality, ale na druhou stranu asi píšu o tom, co chlapy vážně pálí. Podle mě jsou totiž v Česku muži dost diskriminovaní. Od pracovního úřadu až po ministerstva, všude najdete příručky zabývající se problémy žen. Existují organizace jako Gender studies centra, feministické vládní výbory nebo gender fakulty. A co chudák chlap?

 

Vy si myslíte, že vaši knížku kupují hlavně muži?

Nevím. Ale vím, že jeden kamarád si ode mě vzal dokonce tři vydání, protože mu manželka ty předchozí dvě spálila. Taky vím, že si ji kupují ženy, které jsou ve vztahu v pozici chlapa - vydělávají peníze a doma mají ňoumu s takzvaným neprogramem. Obvykle to ale bývá obráceně. Muž odchází za svými koníčky, protože se odmítá účastnit ženina neprogramu, tedy například sledování televize. Pro chlapy je takováhle knížka formou biblioterapie. Když si ji přečtou, pomůže jim to, protože zjistí, že v těch manželských problémech nejsou sami. My chlapi totiž vztahovými záležitostmi býváme zaskočeni. Když nás pak ženská opustí, strašně se divíme. Nás evoluce nevybavila schopností mít neustále v záloze náhradní řešení. Vy ženy jste ochotny kdykoli nás vyměnit za někoho lepšího.

 

To vy chlapi taky.

Ale jen dočasně - třeba když odjedeme na víkend a užijeme si tam s nějakou dámou. To ale neznamená, že bychom chtěli svoji ženu dlouhodobě opustit.

 

Tyhle krátkodobé zálety ale většina žen není ochotna tolerovat a jsou pak, jak vy říkáte, "zaskočeny" úplně stejně jako ti definitivně opuštění muži.

To je možná pravda, ale zase: ty zaskočené a zhroucené ženy pak můžou navštívit desítky center pro ně určených, kde se jim dostane zastání a pomoci. Kam má jít muž? Společnost ho za vydatného přispění médií většinou automaticky označuje jako viníka nepodařených vztahů a původce zla, například v kauzách domácího násilí.

 

Co se týká domácího násilí, jste toho názoru, že když si žena či muž o facku koleduje, nemá se divit, když ji dostane. Dovedu si představit takovou situaci, a přesto myslím, že by ta facka padnout neměla.

No teoreticky by bylo lepší, kdyby nepadla, ale realita je jiná. Když žena provokuje a dostává muže do nedůstojné situace, nevím, proč by se nemohl bránit. A teď určitě nemyslím vyražené zuby a zpřelámané ruce, ale třeba odstrčení nebo pár na zadek. Ostatně když si chlap nechá všechno líbit, žena ho má za úplného pitomce a bábovku a ztrácí její úctu. Když jí tu facku dá, je to taky špatně. Žena zavolá policii a muž dostane sugestivní otázku: "Uhodil jste svoji ženu?" A muž popravdě řekne: "Ano." Už se nikdo neptá, proč. Když třeba budu mluvit o sobě - patnáct let jsem chodil domů z Akademie věd a čelil výčitkám, proč už si nemůžu konečně najít pořádný zaměstnání a vydělat slušný peníze. To ponižování je horší než nějaká modřina, která se zahojí.

 

Nechcete tím snad říct, že by se domácí násilí mělo tolerovat?

To ne, já bych samozřejmě domácí násilí trestal. Ale proč pro to vytvářet speciální zákon? Pokud k němu skutečně dojde, třeba když nějaký psychicky labilní alkoholik surově zbije ženu nebo děti, měla by to pochopitelně normálně vyšetřit policie. Ale na to už existuje paragraf o ublížení na zdraví. Proč nějaké další zákony, speciální formuláře a školení, na které se nabalí spousta byrokracie a lidí, kteří si na tom namastí vlastní kapsu? Včetně různých feministických organizací.

 

Co máte proti feministkám?

Hlavně mi vadí, že ženám berou právo na volbu životního stylu. Vnucují jim, že starat se o domácnost a o děti je něco ponižujícího a že by se všechny měly vrhnout na budování kariéry. Ale spousta žen o to nestojí. Kdyby se nabídlo pokladním, co sedí v Delvitě za kasou, jestli by raději nechtěly být doma s dětmi a nechat se živit bohatým manželem, žádná by neodmítla. Názor, že je pro ženu nedůstojné, aby stála u plotny a starala se o děti, nebezpečně rozvrací rodinu.

 

To ale feministky neříkají, možná jen některé zastánkyně militantního proudu. Většina nijak nezesměšňuje dobrovolné rozhodnutí ženy zůstat v domácnosti, ale pokud žena volí kariéru, měla by mít prostor svoje sny uskutečnit.

A co děti? Pokud to jde skloubit i s péčí o dítě, proč ne. Ale ne všechna povolání to umožňují a existují studie, že dítě do tří let potřebuje u sebe matku, žádnou chůvu. Jinak z něj vyroste emocionálně narušený jedinec.

 

Víte, co mi na vaší knize vadí nejvíc? Generalizace. Samozřejmě, že existují ženy hloupé nebo takové, které se snaží muže všelijak zmanipulovat. Ale ve vaší knížce jsou takové všechny.

Připouštím, že existují výjimky, ale já popisuju gró ženské populace, ty ženy, o kterých mi vypráví drtivá většina mužů z mého okolí. Těm několika málo, kterým se odborně říká citově zralé ženy, těm se v knize nevěnuju. Ale těch zbylých 90 procent žen za to vlastně nemůže, že jsou stále nespokojené, hádavé, sobecké a chamtivé. Ony to mají v genech. Už od doby ledové a ještě déle se ženě evolučně vyplácelo věčně držkovat, aby muže donutila k vyšším výkonům a zajistila si tak lepší podmínky pro přežití své i svých dětí. A dnešní ženy jsou jen bezděčnými nositelkami genů oněch bezohledných pramátí, protože právě ty přežily až dodnes, ty hodné prostě vymřely.

 

A které mužské geny, vyjma těch proutnických, podle vás přežily?

Muži se naopak šlechtili podle altruistických vlastností. Jejich podvědomí jim velelo: Jsi postradatelný. Když se obětuješ, zachráníš ženu, a tím i svoje potomstvo. Kdyby v paleolitickém kmeni umřelo devět mužů z deseti, nic se vlastně neděje, ale kdyby zahynulo tolik žen, rod by vymřel. Muži dodnes podléhají svému vnitřnímu hlasu ?ochraňuj ženu, zaopatři ji hmotnými statky, dokaž, že jsi schopný lovec", a tak jsou snadno ovladatelní a vykořisťovatelní. Ono už to jsou všechno přežitky, dneska už nepotřebujeme přežít v jeskyni, ale bude ještě několik stovek generací trvat, než se ten genetický kód poupraví.

 

Jaký zážitek považujete za svůj životní?

Mám spoustu skvělých zážitků, třeba když jsem stanul na vrcholu sedmitisícovky na Pamíru. Ale hodně ve mně zůstávají osudy lidí, se kterými jsem se potkal. Třeba před čtyřmi roky jsem byl lézt v Mali, na velký stěně v poušti, a tam jsem viděl na ulici pod lampou ležet holčičku vedle takový zahalený osoby. Když jsem se pak za dvě hodiny vracel z místního nevěstince, ta osoba (zřejmě její matka), ke které se holčička tulila, byla pořád ve stejné pozici, asi byla mrtvá. Říkal jsem si, co tu ta malá bude dělat, nikdo se o ni nepostará... To ve mně zůstalo. Nebo když jsem v Indii potkal na ulici jednu žebračku. Myslel jsem si, že budu jako Pygmalion. Ale když jsem ji pozval na jídlo, vzal do hotelu, vykoupal a nově oblékl, tak jsem ji tam zase nechal a odjel domů. To zastínilo všechny biochemické pokusy, které jsem tam prováděl na univerzitě v Bombaji, návštěvu Tádž Mahalu a další atrakce.

Tohle indické dobrodružství by ale ve většině lidí vyvolalo spíš špatné svědomí, pokud by něčeho takového byli vůbec schopni.

Já měl to špatné svědomí pak taky, ale původně se to zdálo jako dobrá myšlenka. Dát jí peníze, ošatit ji... To, že jsem se s ní pomazlil, přece nebylo nic zlého. Věděl jsem, že za dva dny odjíždím a chtěl jsem udělat nějakou akci. Ale je fakt, že asi pět indických holek tam přede mnou uteklo. Tam je bílej chlap z Evropy něco jako sultán, je to zdroj peněz a respektu.

 

Nebyl to tak trochu pokus zvýšit si sebevědomí, užít si moc?

To možná taky. Ale všeobecně jsem na tohle dost citlivej. V chudších zemích je totiž strašně snadný dostat se do pozice ?někoho". Jel jsem s kamarádama na kole přes Afriku a hrozně mě s tím někteří štvali, jak toho využívali.

 

Co máte v plánu v nejbližších měsících?

Chtěl bych založit politickou stranu. Stát se tady diktátorem a vrátit do České republiky tradiční hodnoty. Potřebuju jen sehnat potřebné množství hlasů, které mě podpoří. Vadí mi všeobecný kulturní nevkus, špatná úroveň školství, bulvár... přednost dostává to, co je hloupé. Rádio se skoro nedá pustit. Všimněte si, že dneska už ani tak není moc trestný krást, sílí modla peněz. To všechno podle mě slouží k tomu, aby se lidem úplně zmršily hodnoty a aby pak takto preparovaný idiot došel do supermarketu a tam si koupil všechny ty blbosti, z jejichž prodeje profitují mocní této země. Dokonce jsem si vymyslel i předvolební heslo: ?Za mě si zasouložíte líp!" To má totiž hlubší podtext: Tím, že se vrátí tradiční hodnoty a fotr doma bude smět bouchnout do stolu a co řekne, to bude platit, tak si ho ženská začne víc vážit. A on se nebude bát zmocnit se jí po svém, bez strachu z oplétaček s feministkami proškolenými vyšetřovateli. A rodina bude zase rodinou a postel postelí.

 

Takže návrat patriarchátu?

Oni tomu říkají patriarchát, aby to degradovali. Já mám ale na mysli osvícený patriarchát. Takový, který nebude ženě bránit, aby se stala přednostou kliniky - když bude nejlepší, ať šéfuje.

 

Už máte pro svou stranu název?

Mám. Zákon a pořádek. Jen jsem nevěděl, že už se tak jmenuje jeden televizní krimiseriál, protože doma nemáme televizi. Vyhodil jsem ji, aby na to holky pořád nekoukaly a měly čas na užitečnější věci.

Zákon a pořádek? Nebo bílá síla. To mi tedy s prominutím evokuje neonacisty.To zas ne, nejsem rasista. Ale proč se tyhle extremistické síly dneska tak probouzejí? Protože zaplňují vakuum. Kdyby policie plnila svou roli jak má, lidé by se neuchylovali k takzvaným extrémům.

 

 

Josef Hausmann 18. 9. 1953 v Náchodě - bývalý vědecký pracovník v oboru biochemie, publicista, překladatel, autor několika knih o mužském šovinismu (Základy mužského šovinismu, Mužský šovinismus pro pokročilé, Nahota feminismu) a povídkové knihy Ženy na dosah - otec byl právník, matka učitelka - po gymnáziu začal studovat matematicko-fyzikální fakultu UK, ale ve třetím ročníku přešel na přírodovědeckou fakultu, kde absolvoval, poté pracoval jako vědecký pracovník v Akademii věd ČR v Praze - 1987 - 88 přednášel biochemii na univerzitě v Bostonu, od 90. let soukromě vyučuje cizí jazyky - nadšený amatérský horolezec, volejbalista, hokejista, kajakář, tenista, lyžař, sociolog a klavírista - žije v Praze, je rozvedený, má dvě dcery: Kláru (24 let) a Helenu (22 let) AUTORKA: Mezi čtyřma očima Vzhledem k nálepce mužského šovinisty jsem očekávala konfliktního jedince, ale dostavil se člověk, který na mě působil spíš jako lehce pesimistický, možná až ublížený stárnoucí muž. Muž zklamaný ženami, politikou i kultem kulturního braku a konzumu v české společnosti, který tímto směrem dští síru a který by nejraději, jak konečně sám řekl, odjel někam do hor a už se nevrátil. Josef Hausmann byl kupodivu přes svoje mínění, že ženy jsou zákeřné intrikánky či omezené chudinky, ochoten připustit, že existují i výjimky. Ačkoli tvrdí, že má ženy rád (tedy jejich tělo, jak sám s oblibou upřesňuje), urputně a výběrově hledá argumenty, které by doložily jeho často až misogynskou teorii. Nebylo tedy nic divného, když se tenhle člověk v momentě, kdy už jsme se oba chystali k odchodu, rozloučil a bez vysvětlení odkráčel z kavárny asi o pět vteřin dřív než já, aniž by ho napadlo, že bychom mohli vyjít společně. Asi hodně spěchal. Nedej bože, aby mi pomohl do kabátu. Ačkoli tenhle poklesek jsem mu docela ráda odpustila - odjakživa totiž o smyslu onoho galantního úkonu pochybuju.   PERUN Jiří Blažej BLÁŽA: Vzkaz autorce, mezi čtyřma očima To, co si mnozí muži myslí, neboť se to většinou překrývá s jejich životními zkušenostmi, má Pepík Hausmann odvahu říkat veřejně a vykřičet do světa. Něco mě pobaví, něco rozesměje, jako každá dobrá satira, s něčím nemusím souhlasit, ale ani ve snu si nedovedu představit, že bych mohl být někdy veřejně tak upřímný, jako ON... Jsem s pozdravem M.Z.